Když kdys – ach, tolik tomu let,
klekání odpěl zvon,
hlas trubky s cesty ve ves slét.
Oj pošta, postillon!
A z mlýna v cestu vyhlédla
dceř něžná mlynáře:
„Tak troubit jen můj postillon,
postillon dokáže!“
Jak růžný květ v bok hrdý skal
klesala na mou hruď
a prosila, bych vzpomínal.
„Ó hochu, věrným buď!“
I slzy mé mi setřela,
objala zhnědlou šíj’:
„Bez Tebe bych, ach, zemřela,
jen pro mne, drahý, žij!“
Den mrazný snes se do kraje.
S kozlíku byl bych kles,
zvuk trubky zněl však jásaje.
Já svatebčany vez.
Mí oři chtěli sřítit v sráz
tu rozzpívanou sběř.
Však bičem jsem jim choutky střás.
Jen ďábel ženě věř!
Vůz chátrá již a sesláblí
jsou dobří koně mí,
zvuky mé trubky ochably
a brzo oněmí.
Vůz opuštěný míjí mlýn,
odkudž jsem v svět ji vez.
A všude stín a stín a stín
a všude smutno dnes.