Koleje, po nichž duše má běží,
opodál jiných leží.
Myšlénky kolem a nade mnou
příbuzné jiným jsou.
Ale – jsou mé. Mým zjiskřeny žitím,
zhuštěný dým jejich svým uhlím sytím,
háze v ně výchovu, boj svůj i žití
znovu je tvořím si... A to se cítí.
Jiskrami prostoupen jejich dech.
Chví se jak krev v tepu záchvěvech.
Nervosním plní své okolí chvěním.
Ano, jsou mé. A té žiji touze
oddálit kolej svou od jiných.
Není to možno. Lze litovat pouze
lítostí těžkou, ubohou,
ruce že vlak, jež zastavit chtěly,
odlámat nýty že nemohou.