Když milovali jsme se tehda spolu,
můj sne rozkošný v modrých sukénkách,
vždy k Poesie jsem Tě vodil stolu,
zde ku znělce, tam k romanci jsem sáh’,
začátek epa předkládal Ti skvělý
i ragoût z novely jsem na stůl klad’.
Tys chutnala, co upravil druh smělý.
Ó hodů lukullských a jejich vnad!
A říkalas: „Až jednou čísti budu,
jsouc z lásky k Tobě dosud svobodna,
Tvé jméno, jaká útěcha v mém trudu!
Ó miláčku! Jsem Tebe nehodna!“
Vlak odnes’ Tě kams... Mně tajen pobyt.
Ze zoufalství jsem Praze v náruč pad’...
A za to, že jsem si jí troufal dobyt,
mě mučila a dala trpět hlad.
I roztříštil jsem v zoufalé kdys ráno
stůl Poesie své tak nádherný,
mé umění mnou bylo rozšlapáno
a klna všemu šel jsem do herny...
Teď střepy sbírám, jež se doma válí.
Jsa vlečen vášní nejsem svoboden...
Sukénky modré v mlhavé tam dáli!
Teď cítím já, jak Vás jsem nehoden...