Nevyjasněný smutek to byl,
jenž chtěl, bych za ním šel...
V záhonech kroky své zapustil.
Květ po nich vad’ a mřel.
Stopy šly jeho do polí
a v pusté brázdy lích,
kolem šly k hvězdám až topoly
a blízko keř si vzdych’.
Ku poli křížů ta cesta jde
a k slovům: – Zde spočívá...
Smutek ten smrti své nenajde
jenž ke mně chodívá
v dny jako dnes, kdy vyrván tmám
v noc hledím tajemnou
a v teskných touhách poslouchám
pláč fletny pode mnou...