A tak někdy vteřinový dotyk
přeorá v důsledcích řadu roků.
Povaha pak, zvolna měnívá se,
malomyslní a hořkne. Bytost moje
v základech svých byla otřesena,
že ne život můj jen úderem tím
zasažen byl, že též dívčí snění
nevysvětlený blesk náhle zžehl, –
vinou mou... Mou? Ano. Vinou mojí...
Žádal jsem o přesazení z Prahy,
ohlásil se náhle chorým, nutnost
změnit rychle okolí jsem podtrh,
přiložil lékařské vysvědčení
(pravdivé, neb jsem byl vskutku skleslým),
příjemcem jsem listů starou chůvu
označil, ohlásil náhlý odjezd.
Doma léčit... rozumíte... těžko.
Změny nápadné... na třídní pokoj
kliniky jsem chorob kožních dal se
zapsat diskretně. Vím, odvaha to;
vše je v nemoci té spoléháním
na osobní čestnost těch, již pod masku nám
mohli hlédnout v zoufanlivé chvíli.
Přec se našel pozděj’ v žití slimák
choulící se svého do diplomu,
který zradil důvěru mou klepem,
commis voyageur tajemstvími
patientů, jemuž vše říc značí
hodit sociálním postavením
při děsu, jejž budí taká nemoc –
vyloučit se z kruhů společnosti,
vpálit sobě před zraky svých známých
na čelo zlou pečeť malomocných.
Zrazen sám záludným’s někdy morem.
Zrada důvěry je vraždou skorem.