Zkázonosný tajfun všechno urval.
Jako mráček vichrem odnesený
zmizel sen mi. Padnout mrtev k zemi
chtěl jsem tehdy. – Dosti toho smutku. – –
Suďte jen.. To červnový byl večer,
ostrý šumot žití z Ferdinandky
padal mátoživou na Vltavu
vlnkami jen místy načechranou,
jak ze spoda ostrý dráždil proud ji..
tenká řada stožárů se mostních
spínajících drátěné své ruce
nad oblouky odvážného stilu
tvrdou čarou v šero zarývala – –
matné barevnými výplněmi
prolamovaly se v modrošedý
vzduch již příkré stráně Nebozízku,
Hradčan, Kinských sadů, choré Letné.
Z koncertu šla se mnou vojenského
moje Klára – odevzdaná žena,
kterou jsem chtěl svou zvát za týden již.
Odváděl jsem drahé dítě domů..
A potom jsem, vázán výminečně
náhlým slibem, kráčel v restauraci,
kdež mne čekal starý přítel z dětství.
Leccos žádat zvykem mají hosté..
Hovět jim... je pravidlem tak prosté..