„Budete se ženit?“ „Nevím... pochybuji...
Tehdy náhle sesulo se všecko –
přes noc pariou být ve svých očích,
svazky trhat k lidem dřív mi milým...
nevysvětlovat a odpuzovat...
potom léta v sobě chorá nosit,
nevysvětlovat a odpuzovat;
malomocenství své pociťovat...
Jistotu kdo dá mi?... nevím, nevím...
Budu někdy tajemníkem, soudím,
svobodným, – snad jednou vrchním radou..
tato rána v organismu duše
lehkomyslně se nezalátá.
Trochu dojmů.. Z těch, jež učinily
neurasthenikem mne ještě k všemu...
Zakrýváním stavu svého známým
odpíráním, pozorováním se
a tou strašnou nemožností, štěstí
užit svého, vyplnit svůj úkol:
býti mužem, zdravým, silným otcem.
Takto vím.. jsem zdráv po dlouhé léčbě –
ale stráven citový můj svět je
hrůzou poznání, rozvratem silným..
A mne sklály.. ne meč, kule, rapír..
ale zoubky bílé jako papír.