Tvou chvějnou Ti strhuji ruku
se šatu nad ňadrem
při hudbě těch plačících zvuků,
jež z daleka nesou se sem...
Zřím zvedati stíny se krajů,
jež kdysi již dávno jsem zřel
a do jejich nořil se tajů,
jich hudbě však nerozuměl,
až unaven toužil jsem domů
z ovzduší otravných par
a z dosahu děsivých stromů,
jimž kořeny ohlodal zmar...
Teď vzrůstají v sadu mé duše
ty fantomy mrtvé a zlé...
Zda šťasten již budu?... Díš: Ano...
Já dál vidím, dítě mé... Ne...