V té noci tmavé, jaké miluji
celou svou duší tichu odevzdanou,
předměstí obvod volně křižuji
a ve sny moje cizí stesky kanou.
Měsíc si dnes svou bledou zakryl líc.
Chce jako já v tom temnu lépe sníti...
Dům na rohu si zpívá do ulic
a žlutá jeho očka do tmy svítí...
Je půlnoc již a tma... Jen tento proud
chudičkých světel blátivou zem třísní,
je půlnoc, ticho již, jen tento kout
se chvěje strojů monotonní písní.
A ňadra dívek nad stroj sehnutých,
jichž dotkly se již milců toužné ruce,
pozvedá náhle – slyšíš? – svěží smích.
Zítra se zvlní v pláči snad a muce...
Svit lampiček žaluje do noci,
v kalužích si své žluté tváře meje,
v nichž tají boly mladých tajemství
a těžký úsměv příští beznaděje...