S houpavých podušek bařin se plačící bludičky zvedly
a nejistým patří svým zrakem do noci, jež nemá dnes hvězd,
dětské jich nářky v mou duši, jež nezná dnes míru, si sedly
a duše má nocí tou bloudí a nesmírně smutno jí jest.
Dnes vozy jsem s obilím zlatým ve stodolu radostně svezl
a večer jsem za dobrou sklizeň dík Velkému modlitbou vzdal.
Však za chvíli rudý již jazyk po štítech mé stodoly lezl
a brzo dnů zašlých mých poklad ve žáru tom zlatem svým tál.
Dne nemám, by nezachvěl úděs mých klamaných hodin se vzduchem,
a bojí se vteřina jdoucí za míjící urychlit krok...
A v počátku činů svých jímám již hrozby jich konci svým sluchem,
nad neštěstím každého z dnů svých jde zdrcen v hrob Minula rok...
S houpavých podušek bařin se plačící bludičky zvedly
a nejistým patří svým zrakem do noci, jež nemá dnes hvězd,
dětské jich nářky v mou duši, jež nezná dnes míru, si sedly
a duše má nocí tou bloudí a nesmírně smutno jí jest.