Před černou branou čekali jsme.
Dav byl nás celý... Všichni bledí...
Dí jeden, jenž se smutkem hledí
na moji skráň:
„Kulatá dirka!... Vždy jsem pravil,
když rámě moje život znavil:
Eh – tolik síly mám, bych zkazil
já sám jej, nůž mu v tepny vrazil
a šlápl naň...“
Dí dívka s chaluhami v šatu:
„Mne vábil luzný šumot vlny
a lákal její tajuplný
zurčivý hlas:
Jen pomsti se! Až život hrubý
v zápasu svém Ti lásku zhubí,
pak silna buď, na břeh se nahni,
na jeho šíj zoufale sáhni,
jej dolů sraz!“
I podal jsem jí chladné ruce.
Děl třetí, přejet vlakem v půli:
„Ať jed, ať reku volils, kuli,
– na mne vlak křik –
„vše jedno!“ Syklo černé tělo
a písklo, dunělo a hřmělo,
svým sokem uhodil jsem mocí
a tichou rozlehl se nocí
zoufalý vzkřik...“
Zní z davu vzlykot staré ženy:
„Proč muka byla víry větší?
Mně děla číše v svůdné řeči:
Jen sílu měj,
nedej se strašnou ničit mukou,
do vrásčitých svých jmi mne rukou
a s vědomím, že marnou víra
Tvá byla v Tvůrce všehomíra,
ukonči děj...“
Vzlyk zoufalý a sykot viny
od stínu k stínu se tu šířil,
prostranstvím šerým v pláči vířil,
hrot ostrý v rudé rány hřížil,
se k bráně táh...