Zvony zvoní v chladném jitřním vzduchu, oslepivě svítí v jarním slunci bílé stuhy Dunaje a Sávy. Mladý duben – zářivé je jitro. –
Zvoní zvony nad městem i krajem, rozlévá se, vlní hlahol zbožný do roviny na sever i západ, bije k horám na východ a k jihu.
Klidně tepe život v žilách města, procitlo již, posíleno spánkem: hřmotí tramway, píská vlak a supá, hlahol zvonů ve výši se vlní,
dole chrámy pozvolna lid plní – mladý duben, zářivé je jitro, svátky lásky – velkonoce světlé. – Od severu černé mračno letí,
zlostné hejno supů-mrchožroutů. Ach, to není hejno dravých ptáků – hosté jsou to horší supů žravých. – Jak to vzkázala ta rája srbská?
„Raděj smrt než zradit nevinného, nežli šíji sehnout před Zlosynem, živoření vykoupit si hanbou?“ – Vztekem šíle, mstí se lhář a zrádce
věrnému a pravdivému lidu. Tak, jak umí: zbaběle i krutě. – Stroje řvou a pumy vybuchují, jako z písku budovy se hroutí,
vyjí sirény a křičí lidé, zaštěkala smečka kulometů. Bělehrade, město naše milé! Ještě před chvílí pln mladé síly,
teď tu v krvi ležíš, orle bílý! – Zanechali v rozvalinách žalných řady svědků svého přičinění zákeřní ti hosté ze severu,
pracovníci důkladní i rychlí. Tisíc krve svědků ve Varšavě, tisíce jich leží v Rotterdamě, tisíce i v našem Bělehradě.
Tiše leží, hlasitě však svědčí: Práce řádná – risiko pak žádné! Systém známý: Bruno Mussolini. Ryze německé však provedení,
velkorysé, důkladné a řízné. V srdci mstivou zlost a hloupou pýchu, sijí smrt a hrůzu v boží líchu. Daleko mé staré oči vidí.
Šílenci! Co zasil kdo, to sklidí. Sijí zkázu v plamenech a kouři, sijí vítr – strašnou sklidí bouři. – To však je už dávno, pobratime!
Od jara již vládne Švába v zemi, v přemožené zemi hospodaří: pálí, loupí, mučí, střílí, věší. Od jara již tygr ochraňuje...
Divíš se, že v celé zemi vře to, že jak v kotli přehřátém to kypí? Temně hučí kotel, zachvívá se. Časem z něho prudce pára sykne.
Časem v zemi hluše výstřel vzkřikne.
Cookies on Poetry Cove