Lidské, přelidské je chybovati a Ty odpouštět nás učils, Pane! Ale viny jsou, jichž netrestati samo těžkým přečinem se stane.
Který národ zpustl tak, že mstil se na stařenkách-matkách bojovníků, v čestném boji hájících své vlasti? – Choulily se k sobě, pobratime,
choulily se do vlňáčků vetchých, chudé ženy z chudé vysočiny. Před četnickou stanicí se chechtá fešný gestapák a řívá na ně.
Seděly tam v policejním autu, prací ztvrdlé ruce spjavše v klíně, mlčky, vážně zírajíce v dálku, jako by v ní viděly své syny,
žehnaly jim v jejich svatém boji. Kdo s vás, Němci, tuto hanbu smyje? – Zrakem přísným, k smrti smutným zrakem zneuctěné hledí na vás lidství:
Kolik dětských zprznili jste duší? Kolik sirotků jste oloupili? Kolik matek zoufalo si pro vás? Skutky lásky trestali jste smrtí,
pomoc dětem popravených otců... Jedno, prosím, abys nezapomněl: Do ciziny unikl muž čestný, by tam sloužil znásilněné vlasti.
Ze msty jste mu ženu umučili, dcerušku pak, dítě, kvítek bílý, do hampejzu dali pro vojáky. Nepřežil jí zešílevší otec. –
Lide, z něhož vyšel Kant a Goethe, nesnesls přec tupě, ve tvém jménu aby takto zhanoben byl člověk!? Pluky stavěls, abys proti lháři
bránil pravdu, proti otrokáři svobodu svou, čest svou a své jméno proti chámu, jenž je smýká blátem? Ne? – Tys mlčel k potupě tak těžké? –
Nejen mlčels, vše to trpně snášel: tys mu tleskal jak dav zpitých bláznů. Jeho vtipům, pochlebenstvím hrubým, kouskům banditským a věrolomstvu,
tys ho zbožnil, Vůdcem si ho zvolil, dobrodruha, řvouna odporného, vraha, krví bratří zbroceného, ve stádech zaň chodils umírati,
za karabáč jeho zkrvavený. Lide, z něhož vyšel Kant a Herder – s těly žen a dětí umučených hluboko své lidské důstojenství
zakopals tam v dolech oswiecimských! Tvoje tvář to, obličej ten strašný, šklebící se do plápolu blesků? – Bez počtu je našich provinění,
bez konce je láska Tvá a milost. Ale jsou i viny, kterým není, nesmí, nemůže být odpuštění.
Cookies on Poetry Cove