Co to hučíš, Lepenice řeko, co to voláš, přes kameny běžíc? Na lup že si vyšla šajka zbojců, smečka vlků z lesů na Rudniku?
Na pokojné že se vrhla stádo? – Nevyšla si na smečka vlků, Lepenice, řeko lehkověrná! Kárná vrazila to expedice
za chmurného podzimního rána do bílého města Kragujevce. – Hladným vlkům s cesty, pobratime! Zle je, v horách setkáš-li se s nimi!
Vlka horší, věř mi, pes je vzteklý. Ale horší, vzteklého psa horší, tygra-krvopijce ukrutnější, přisámbohu, bratře, zlý je člověk...
Člověk? – Ano. Snad. Vždyť po dvou chodí stvoření to kusé, uzlovaté, rozlícený tvor ten bohorovný. Nezná tygr, nezná slitování.
Ale i ten starý pijan krve nevraždí, než aby ztišil břicho. Nasytí se, lehne si a tráví, aniž pyšně před světem se páví,
osvěty že sije požehnání, řád a právo rytířsky že chrání, aniž kňučí, pocítí-li zuby – zloděj při loupeži dopadený –
nevděkem že černým láje drzá dobrodiní splácí protektoru. Na hranatých lebkách tvrdou ocel, pod ocelí – slepé poslušenství,
těla, nohy v mundurech a v botách, naloupených v českých magacínech, naloupených ve skladištích polských, pod mundury v prsou srdce zhrublá
službou zlu, leč plná nepokoje – a tím krutější, čím otročtěji poslouchají otrocká ta srdce –: tak se vplížil kárný pěší prapor
s komandantem Zimmermannem v čele za chmurného podzimního rána do bílého města Kragujevce. K hostině tak, bázlivě i drze,
hejno krkavců se slétá v mlze. Ze zobců jim lačná slina kane, v očích strach i chladná krutost plane. Počátkem to bylo listopadu,
v roce slz a krve, tmy a hladu. V čase zlém, kdy světa toho kníže hloub jej vlekl, hloub a zkáze blíže.
Cookies on Poetry Cove