Nevypátral do určené lhůty útočníků srbských plavý major. Za každého zabitého Němce odstřeliti rozkázal sto Srbů,
za každého Němce raněného padesát jich popraviti velí z rukojmí, jež schytal v Kragujevci. Po padesáti je odvádějí
modroocí synci rusých matek, po padesáti je zabíjejí rusí otci dětí modrookých. Modré oči! Pro Vůdce a Říši!
Miřte dobře! Nechybte se cíle! – – V ticho města, mrtvé, nepohnuté, z konaku zní rachocení duté. Na zemi jam černých řada zeje,
v nebesích se bílý oblak chvěje. Znovu oči modré, znovu míří, znovu salvy duní, buben víří. Na zemi jam černých řada zeje,
v nebesích se bílý oblak chvěje. Odkud přišel, poutník zamyšlený? Jeho šat jak padlý sníh se skvěje. A když bylo takto povražděno
na dva tisíce a pět set mužů, majorovi hlásí šikovatel, rozkazu že učiněno zadost, za každého zabitého Němce
zastřeleno že už je sto Srbů, za každého Němce raněného padesát že už jich odstřelili. „Střílet! Ještě střílet!“ syčí major.
Syčí, sípe jako zmije zlostná. Oči se mu vztekem zakalily jako chladem dýky ocel siná, strašné oči vlka hladového.
Popravčí dal vystřídati četu, novou zapaluje cigaretu. Dále vraždí lidi beze zbraně modroocí synci rusých matek,
znovu lící, znovu míří na ně rusí otci dětí modrookých. Pro Vůdce a Říši, oči modré! Miřte dobře! Nechybte se cíle!
A ty, Blaschke, o domově píseň zahraješ jim po skončeném díle. Po padesáti je odváděli, učitele, kněze, úředníky,
po padesáti je zabíjeli, řemeslníky a živnostníky, rolníky a kupce, jak jsou sami, jinochy a muže, bílé starce,
i ty děti, chlapce-gymnasisty. I vás, chlapci, bazalky vy vonné, uvadnuvší, než jste mohly rozkvést! I vás, chlapci, topoly vy mladé,
topoly vy štíhlé, zkřehlé mrazem, dřív než jste se mohly zazelenat! Jámu širokou si vykopali, objali se, za ruce se vzali,
do studené jámy napadali, muži, starci, chlapci z Kragujevce. – Přehnalo se mračno smršti děsné přes ty naše milé sady plesné.
Tiše podle druha druh teď leží staré kmeny, ratolesti svěží. Bílá hlava Markoviće Vuka na rameni útlém svého vnuka.
Neroste vám u hlav keřík růží pro potěchu poutníkových očí, u nohou vám nehovoří pramen, znaveného nenapojí chodce,
syré jsou ty vaše nové dvorce, těsné, tmavé, bez oken a dveří. Zesinaly konaku zdi bílé, na to temné zírajíce dílo.
A jak rostla řada hrobů černých, rostl v nebesích i oblak bílý. Roste, roste bělostný ten oblak, světlý, dítěte jak duše čistá.
Odkud přišel, poutník zamyšlený? A kam zas již odplouti se chystá? Poznovu den podzimní se smráká. Nad konakem havran divě kráká.
Ze zobce mu vzteklé sliny kanou, oči jak dva žhavé uhly planou. Jeho pařáty jsou zkrváceny. Jeho zobák pln je rudé pěny.
Rozběhly se hvězdy nebes bání oveček jak stádo rosnou plání. Černá země, nebuď živým strašna! Černá země, nebuď mrtvým těžka!
Černý ptáku, neruš klidu spících! V tiché zemi nech je tiše spáti! Mlčí v městě paláce i chatky. Poklekly v nich dcery, ženy, matky.
Na šest tisíc prý jich povraždili za jeden den krátký v listopadu, černý pátek v Kragujevci bílém. Mužů, otců, synů z Kragujevce. –
Na šest tisíc kusů srbské sběři. Major Zimmermann jde na večeři.
Cookies on Poetry Cove