Attila a Džingischán? – Toť k smíchu! Nájezdníci krutí, biče boží. Ale chladní mučitelé-vědci? – Kasař, gangster, lupič na silnici? –
Má své risiko a přijímá je. Ale chám, ten za zákon se schová, chám i zdůvodnit si dá svůj zločin tou svou vědou, děvkou beze studu.
Nebe věčné! Věří tvor ten nízký, hnusný potkan, zvíře zrzle hnědé, zabíjet a loupit že má právo ve jménu své vyšší, panské rasy...
Krasavice v mysliveckých šatech, klouče s dýkou, bába s hakenkrajcem, student v bílých punčochách, pán vážný – v nakradeném chodí, nestydí se,
v uloupeném bydlí, nestydí se. Berou živým, berou povražděným: prádlo – jako selské usedlosti, banky – jako dětské pokladničky,
kde co, ochráncové samozvaní, kradou národu, jejž zavšivili: jeho dějiny a ideály, školy, jazyk, světce, mučedníky,
jeho krev i půdu, čest i duši, všecko, ochráncové povedení, kradou národu, jejž zasvrabili: jeho zemi, jeho rodnou hlínu,
v jejímž kvítí matičky dech voní, do níž jako do mámina klínu stulíš se, až položí tě do ní, kolébku tvou i tvůj hrob, tu zemi,
zemi krásnou, zemi milovanou, svatou zemi, v dědictví ti danou, domov tvůj, jen jeden mezi všemi, onu zem, kde noha poutníkova
odpočine, když se připozdívá, poslední, co ze všeho ti zbývá, domov tvůj, ó srdce bez domova, domov tvůj, tvůj svatý, tichý domov –
jejich Lebensraum... Co nelze ukrást, aspoň zprzní, aspoň zaneřádí nestoudná ta chasa čisté rasy velkozlodějů a nadčlověků:
Hákový kříž vlaje s Akropole! Hákový kříž na Olympu vztyčen! Hákový kříž vlaje na Elbrusu! Nadlidé? Snad. Nikoli však lidé.
Žid jim páchne. Povražděných židů peřiny však nepáchnou už tolik. V uloupených spí a nestydí se. Styděti se vůbec neumějí.
Celý svět se tedy stydí za ně. Ale všeho nesnesitelnější, všeho strašnější a odpornější lež je smradlavá, jež z úst vám chlípe,
obráncové Čech a Stalingradu, Evropy a její vzdělanosti, hnis, jenž z tlamy snětivé vám kape, rytíři všech slabých, utištěných,
hnědé bahno lži, v němž zalknete se, sousedé všech mírumilovnější, slovu věrnější a poctivější! Podlá lež, ó plémě ušlechtilců,
hňupská lež, ó filosofů plémě! Z otce ďábla jste a otce svého žádosti a skutky chcete činit. Vražedlník bylť on od počátku,
v pravdě nestál, neb v něm pravdy není. Když lež mluví, ze svého tu mluví, neboť lhář je, lhář a lži je otec. Prolhanci! Co zasil kdo, to sklidí.
Svět se za vás krví rdí a stydí. Do svých vlastních lhář se chytil sítí. Jako moru se vás lidé štítí. Rode lhářů, zlodějů a katů,
rode zlých a trapných pomatenců, rode kusý, rode uzlovatý –: „Anathéma!“ hučí vlna s vlnou. „Anathéma!“ zem i nebe klnou.
Hermanne Hesse, básníku, jehož jsem ctil a si vážil, Oskare Wöhrle, básníku, kterého měl jsem tak rád, stín malého chlapce stanul mezi mým srdcem a vámi, dívá se na mne, zůstává stát.
„Vladimír říká, že nebude zvedat již k pozdravu ruku,“ bzučí to v třídě jak v úle, je vzrušen školáčků svět. „Protože Němci mi tatínka sťali,“ dí vyslýchán chlapec, jasně a zpříma, ač chví se, je vzlykotu blízek a bled.
Vládíčku, mučedníčku, vlast celá nad tebou pláče, nad tebou, české ty dítě, zmučenou líbe ti tvář. Vládíčku, dušinko krásná, tvůj tatínek s nebe se dívá, vidí tě, srdce mu zpívá, v očích má slzy a zář.
Hermanne Hesse, básníku, jehož jsem ctil a si vážil, Oskare Wöhrle, básníku, kterého měl jsem tak rád, stín malého hrdiny stanul mezi mým srdcem a vámi, stín tichý zůstal tam stát.
Cookies on Poetry Cove