„Co to září v dálce na západě? Chvílí světlem zableskne to bílým, prudkým tak, až oči přecházejí. Svítí to snad sněhy Durmitoru? –
Co to hoří v dálce na západě? Chvílí ohněm zaplane to rudým, jak by krve valila se řeka. To tam slunce za Lovčen se sklání? –
Co to jiskří v dálce na západě? Něžné modři milostný pás chvílí zavlní se, oči očaruje. Siné to snad moře chví se v dáli?
Nepovíš mi, bělohrdlá vílo? Na jelenu postůj zlatorohém, postůj, vílo, pověz, posestrimo!“ „Nesvítí to sněhy Durmitoru
světlem bílým tak, až oči bolí. Neplane to ohněm krverudým za Lovčen se sklánějící slunce. Aniž jiskří za sedmerým horstvem
azurný pás vlnivého moře. Sníh to býti, dávno by už roztál, rudé slunce za hory by zašlo, siné moře v parách by se skrylo.
Slunko, moře, ani sníh to není, co tam jiskří, vlní se a mění. – Vzdouván volným, nepokorným větrem, to tam vlaje, dobrý bratře v Bohu,
hrdý prapor modro-bělo-rudý, to tam září milá Trobojnice.“ ,,A ten prapor, posestrimo vílo, kdo jej utkal? Čí to vzácné dílo?“
„Z příkazu prý nebes Panovnice utkaly jej ruce světic božích ze slz čistých žen a dívek srbských, ze skrytých slz dcer i vdov i matek,
matek srbských, matek mučedníků. Ze slz jejich, samou nebes Paní proměněných v drahokamy vzácné, utkaly jej, pero ty mé orlí,
andělů a světic božích ruce.“ „Kdo to pláče, bělohrdlá vílo? Kdo to štká? Ó, slyš ty zvuky žalné!“ „Od Kumanova-li vítr duje,
hrdě vzletí prapor nad oblaky, v čistém nebi radostně se vlní. Zavane-li vánek od Kosova, prapor jak by pohrouzil se v dumu,
jak by vroucnou modlitbu si šeptal. Zabouří-li bouře od Rudniku, pobratime, prstene můj zlatý, jak dešť hojný zašumí ty slzy,
zazmítá se, zaškubá se prapor, jak by štkala milá Trobojnice. Vítr divý lomcuje tak mořem, srdce mateřské tak puká hořem.“
„Slyšíš, vílo? Slyšíš, posestrimo? Kragujevac, vzlyká, Kragujevac!“ „To tam nad sněžnými horstev štíty k nebes výším šlehá, pobratime,
hrdý prapor modro-bělo-rudý, to tam vlaje milá Trobojnice. Svatý Lazar u ní stráží stojí, kníže Laza, Srbů hlava zlatá,
Lazar-car a jeho bohatýři: Miloš-vojvoda, Jug Bogdan-stařec, s ním, jak devět archandělů jasných, devět synů, devět Jugovičů:
Božko s Gojkem, Bogdan, Miloš, Branko, Vojin, Marko, Veselin a Damjan. Na dvanácti koních stráž ta jede, každý jezdec břitké třímá kopí,
plápolající jak svíce bílá. V zlaté zbroji na mohutných prsou, na dvanácti brůnách světci jedou, na rameni po rarohu sivém,
po boku jim dvanáct lvů jde lítých. Nad hlavou jim vlaje Trobojnice, bílé kol ní krouží holubice.“
Cookies on Poetry Cove