Tak rozšuměl se starý, rodný bor
za klidných dnů:
„Ten život – vroucný s Bohem rozhovor,
boj andělův...
O víc než pravdu neusiloval,
v boj za ni šel.
Silný i k těm, jež nad vše miloval,
z ran krvácel.
O víc než pravdu neusiluje,
když zbělel vlas.
Úsměvné srdce zase miluje,
odpouští zas...
Geniem, vášní nezatemněným,
síla a klid,
hrdinským srdcem, hořem zjemněným,
vede svůj lid.
Hlouběji, nežli v moři padá olovo,
v něm dobro tkví.
Rozsévač sije slovo apoštolovo,
chléb vezdejší,
v tu sije zem, již miluje a zná.
Čas přijde žít!
Člověka uzří duše vítězná
člověkem být.
Ten život – vroucný s Bohem rozhovor...“
V žasnoucí svět
„Miluji,“ šuměl po skalinách bor
i v sadě květ...