Vzbudila se... K lůžku běží.
Nehýbá se chladné tílko.
Ručky křížem tiše leží,
bílé je jak z vosku čílko...
Černou nocí vítr duje,
na zem padá rubáš bílý.
Ruce spíná, zalamuje,
tichou jizbou kvílí, kvílí:
„V chladné hlíně srdce máti
děťátko mi bude hřáti...“
Zasténala, srdce vzala,
k synku do rakve je dala...
Duní hrudy, duní hluše:
„Vzbuď se, vstávej, teskná duše!“
Hledí, hledí, aniž chápe,
ví jen, žal že srdce sápe.
Starostlivá ruka drahá
čelo tiskne, k prsu sahá,
tam, kde první vryta vráska,
tam, kde mrtva leží láska.
Duní hrudy, duní hluše:
„Na cestu se chystej, duše!“
Hledí, hledí ustrašena,
vstává, potácí se, tápe,
kříže života se chápe,
pod břemenem nachýlena.
Pod ňadro, jež chví se v muce,
skývu žalu na pouť skryla.
Na šíj za ty malé ruce
medailonek zavěsila.
Dny a měsíce a roky
půjde přetěžkými kroky.
Půjde, půjde, vykoupí tě
matička tvá, sama dítě...