Daleko v městečku jižním,
jda odlehlou ulicí,
hlas hluboký houslí jsem uslyšel náhle
tišinou zvučící.
Jak mocí kouzelnou puzen
po zvuku houslí jsem šel.
A na schodech v pustém zákoutí chrámu
starého hudce jsem zřel.
Člověka nebylo vůkol,
já neviděn za ním jsem stál.
Nachýlen k houslím, k srdci je tiskl
a hrál.
Opodál stanul jsem v skrytu,
naslouchal, naslouchal.
A tehdy Soudce života mého
z tišiny vstal.
Zrak jeho – výčitka smutná.
Mlčení – těžší než řeč.
Hle, na mísu vah teď srdce mé klade,
kde závažím – jeho je meč.
Zvážil je. Z prsou jsem vyrval
bolesti ničemný pýr.
Jen ještě, jak uměl, Boha jsem prosil
za Tvoji radost a mír.
Své housle pozvedám s bázní.
Já proklel je, rouhavý hráč.
Zazněly struny. Po letech tichý
srdce zalil mi pláč.
Starý houslisto z Luccy!
Pohleď, chud jsem a sám.
Slyší kdo, neslyší moji píseň?
O jiné, o jiné dbám!
Kam jste se rozběhla, pole?
Jak záříte, paseky!
Své housle tisknu si k světlému srdci.
Na věky, na věky...