Rosolkami lstnými sladce voní
krčmy Prostějova, volají,
zvonky lichotnými zvoní, zvoní.
Pijó taťka, pijó proklatý.
Což je možno celou bídu propít?
Což je možno propít celý žal?
Před macechou z domu utíkáme.
Praho, máti zlatá, matičko,
přiviň ty mne ke kamenným prsům!
Sestru dala – bídu jednookou,
bratra – bratříčka – hlad zubatý,
věno – srdce těžší nad olovo...
Ej, vy lidé, z českých matek lidé,
kdo z vás pověděl mi, kterak žít?
Sukýnkami žalně špinavými
koho na světě já potěším,
koho zhýčkám ňadry povadlými
bestií krom opilých a zlých?
Ej, vy lidé, křesťané i židé,
strašno srdci lhát a lhát a lhát...
Tlustou tašku prokuristovi
Jenny vzala, Jenny ukradla ji
s chromým Antonínem z Bon Repos.
Jenny, poběhlice, zlodějka.
Žluté slunce padá do pitevny.
V prostěradle v koutě Jenny leží,
dítě, poběhlice, zlodějka.
Ale víko rakve přec již včera
lidé přibili. Tož mrtvou skráň,
mrtvé čelo této nejmenší,
nejnepatrnější ze sesterstva,
čílko zsinalé kdo ověnčil?
Věnečkem kdo myrtovým je ovil?
Hosanna, On sám, náš Spasitel,
s hlavičky tvé něžně trny snímá,
věnčí si ji myrtou zelenou...