Stanulo mé srdce v žasu – –
Tolik pojednou v něm jasu...
Poklekla jsem, zaplakala
blahou mukou,
ruce rozepiala...
Hájem tmavým, světlou lukou
flétny hlas, –
s velkou lunou bezezvukou
flétny hlas
mluvil temně:
Na šumící vlně zlaté
v náručí leť rozepiaté...
Němá země, němá země!...
Nevidělas holoubka sivého?
Neletěl tu do pole širého?
Zase ňadro mé je plno,
zas, ó, zas.
Jinak těžko, jinak plno...
Kradí tisknu k němu ruku.
Lstivý větře, vratká vlno,
všecku tíhu, všecku muku
skryji před sestrou i máti.
Ale jitřní rosy čas
v lůžku uslyší mne štkáti...