V rámečku černém bílé psaní
jak zarmoutit umí a jak raní
v takový veselý podzimní den,
v takový den.
Mít srdce hošíka nebo dívky,
snad sedl bych na práh u podezdívky
a zaplakal si pro úlevu,
pro úlevu.
Ale tak, životem ztvrdlý muž,
ztráceti mlčky zvyklý už,
půjdu toliko zamyšlenější,
zamyšlenější, nachýlenější,
veršů kvítečky zarudlé sbírat,
a v suché oči bude mi zírat
života Tvého, brachu zlatý,
anděl na kříži rozepiatý...