Až toto psaní čísti budete,
já budu mrtva. – Čtěte klidně, prosím.
Co činím, činím uvědoměle
a podle síly své se vždycky snažím,
by smysl mělo moje konání
a bylo aspoň trochu užitečno.
Zazoufáte-li kdysi nad životem,
a přesvědčován, nebo přesvědčen,
že není dosti lásky na světě,
sluch dáte zlému: tehdy vzpomeňte,
že byla dívka, která po léta,
po léta, po léta Vás milovala
a z lásky k Vám, a pro své ulehčení,
se nedotekla ani ruky Vaší...
Mám, drahý – – – měla jsem Vás ráda, ráda...
Jak umělce, i jako chlapce svého
milujem, byť i často chyboval...
A trpěla jsem těžkou chorobou.
Já pochopila, že Vy, zdravý muž,
musíte plně vyžíti svůj život
a býti šťasten s jinou ženou – matkou.
Dnes klidna jsem a je mi lehko tak,
když rozhodla jsem se Vám napsati. –
V den smrti mé Vám pošlou toto psaní...
Již letos? Za rok? Za dvě, za tři léta?
Na podzim? V létě? V zimě? Na jaře?
Sebe jsem přemohla, však srdce své,
své srdce přemoci jsem nedovedla.
Že jsem Vám psala? I já člověk jsem,
a nedovedu, nechci, nemohu
až do nicoty promlčet svůj život. – –