Déšť bez konce řine se, lhostejně, mdle
z pustého nebe.
Šat promoklý studí, k tělu lne.
Zebe.
Ulicí chodím. Hodinu? Dvě?
Jak zloděj se ve stínu skrývám.
Ze tmy úkradkem, bázlivě
do oken světlých se dívám.
Srdce mi zamře, zima i žár,
když za nimi stín tvůj se mihne.
Hrdosti bývalé žalostný cár
vzlykotem ubohým plihne.
Týden s nadějí po nocích
jsem nový kostým si šila.
Jak sůl pálí v ráně zatrpklý smích:
Čím jsem ti? Čím jsem kdy byla?
Ty netušíš, nevíš... Já vím... Budou zas
bezesné noci...
Bude tam v srdci život a jas
umírat bez pomoci.
To velké, to pravdivé, život a jas
bude usýchat v něm...
Po letech tvůj-li zaslechnu hlas,
vzepne se, zaštká: Zde jsem.