My mnoho slov jsme mluvili
i pravdivých i divně lživých.
Trnový věnec uvili
jsme ze zlých pousmání křivých.
Stem dýk, ač dobrá, věrná, hleď,
jsou srdce naše probodána.
A tvrdá místa zbudou teď
tam, kde se časem zjizví rána.
Kde dozněl vichru suchý smích?
Voděnkou – vodou uplynuly
věnečky bílé?... Očí tvých,
tvých očí, dítě, vzpomenu-li,
strašno mi k smrti nade vším,
co ubili jsme pýchou mladou.
Teď večer je. Jde chlad a dým
z lesů, jež v cestu stín již kladou,
v daleku marnou ozvěnou
slyš muže přidušené štkání.
Nevinnou, v srdci pohřbenou,
ponesu si tě do skonání.