Můj přítel o matce mi vyprávěl.
Teď právě od ní z nemocnice přišel
a ke mně zaskočil. Že naposled ji zřel,
netušil ještě. A já všecko slyšel,
jak matička tam v loži ležela,
jak sed si k ní, jak za ruce se vzali,
a mluvit ubohá že nesměla,
sám hovořil. Vše, co si povídali,
mi vyprávěl... A náhle, zjasniv tvář,
„Ach, kamaráde,“ všecek usměvavý
jde po světnici..., „Petře, jakou zář,
ach, jakou zář ti měla v očích,“ praví...
Já usmál se. Kdo zažil, porozumí,
jak láska oči rozžehnouti umí...
Já usmál se: touž záři v očích měl
můj druh, když o matce mi vyprávěl...