Jak bezmocný pláč jsou na listech
krůpěje deště.
„Srdce, přeživší sebe, tvůj vzdech
kam volal ještě?“
List žlutý šustí, třese se, chví,
krouží a padá.
„To prudké, žalobné vzepietí,
jež trpkne a svadá?“
Vodami letí studený svit,
stín ocelový.
„Nad hrobu kámen těžší je klid
cizí a nový.“
„Jak slídíš, jak lovíš každý zvuk
tohoto jitra!“
„Neslyšet, zdusit svůj puklý tluk,
děs mrtvý nitra...“