Mraky se valí nad čely skal,
blesk siný rozťal nebe.
Jak nebe je pustý, pustý žal,
jenž na žití kořenech střebe.
Hlodá... Hubí... Přiléhám,
ústy tisknu se k zemi.
Slyším se úpět. Žasnu sám,
co z prsou rve mi...
Chop, vichřice, rozmeť jak mrzký pýr
žalu divoké býlí!
Bij, blesku, v dum kalný a těžký vír,
jenž hlavou zmučenou šílí,
do prsou uhoď! Ušláplý plod
v nich jedinou doraz ranou:
velikou lásku na život,
ubitou, ubodanou...