Nemaje přítele v tom chladném světě širém,
zrazen a vydán vplen zlé pekel zplodině,
Tvůj národ zmučený jen k Tobě v hoři sirém
se mohl přivinout v své těžké hodině.
Vida, že okřívá, v Tvůj zbožný kult se hrouze,
lží nízkou o Tobě ho zmást chtěl Satanáš.
K výšinám zahleděn Tys usmíval se pouze –:
věděls, že nezklame ten lid, jejž věky znáš.
A hle! Ač zdálo se, že celá zem se vztekla,
zhrdaje hrozbami i chvástem katana,
Tvůj národ, kníže náš, ni v samé tlamě Pekla
nezapochyboval, že potřeš Satana.
Řvou dosud chřtány děl, smrt chrlí tanků hlavně,
Běs rve se zoufale, to však už jisté jest –:
že z noci krvavé Tvůj národ vyjde slavně,
živ, mukou posvěcen – a zachovav si čest.
Zpod přílby bronzové zas usmíváš se jemně
vstříc čistým nebesům, již zoří blednoucím.
Než srdci věrnému oč lehčí bude země,
když ví, že zahynout již nedáš budoucím.