Dni záříjové, předvoj podzimu, druh za druhem šly tiše jako ve snu. Již bledým zlatem ověsily břízy a jeřáb v kopci jasným šarlatem –
jen vážné jedle ve svém vdovím šatě se tměly proti nebi světlému. Dnes od rána šel drobný, chladný déšť a teprv teď, když slunce zapadalo,
zdvihl se vítr, mraky rozehnal a probil cestu jeho paprskům. Mír večerní se snášel na krajinu. Jen vánek občas chvojím zakýval
a povzdychl si v oroseném listí. Tam na pokraji lesa, starý bor kde s mlázím ještě nesmělým se mísí, kde lískou, metlicí a ostružinou
mýť hustě zarostla, tam pod bukem dva jezdci stáli v tichu podvečerním. Z nich jeden, mladší, ještě jinoch byl. Jen lehce plavé chmýří pokrývalo
mu ret a bradu. Jeho modrý zrak byl v dálku upřen jako v zasnění. Hruď jeho prosté krzno halilo a k skráním těsně přiléhala přílba.
Meč po boku mu visel. Pravicí žerď třímal korouhve, s níž orlice svá tmavá křídla rozpínala k letu. – Druh jeho starší byl. Let šedesát
mu mohlo býti, ale snad i méně, bylť hlubokými život brázdami tu tvář, to čelo rozryl. Slepý byl, jak podle těla držení bys poznal,
i nebýt černé pásky přes oči. Byl prostovlasý, z domácího sukna měl hrubé šaty, škorně na nohou. Nos dravčí, silně prošedlý už knír,
ten tvrdý rys kol úst – tvář bojovníka, již vyžíhaly válek plameny – byl překrásný ten sivý krahujec! – Zde pod lesnatou horou v mýtině
už drahnou chvíli stáli oba jezdci. Les měkce šuměl. Oba mlčeli. Tam v dálce oráč, chtěje doorati, než zešeří se, koně pobízel.
Ve světlé výši káně kroužilo, mha noční těžce už se vlekla lukou. A v tichu sotva slyšně zaržál kůň a uškubl si trávy. – Náhle hlavu
muž starší zvedl, jak by naslouchal. A vskutku: zdáli zazněl dusot koňský. I jinoch vytrhl se z myšlenek a oživeně obrátil se k druhu.
Ten levicí ho chytil za rukáv: „Již jede,“ řekl, „veď mne, Václave!“ – A oba popohnali koně v klus vstříc jezdci, který po silnici pusté
se blížil sem. To vysoký byl kmet, jak topol štíhlý, věkem nesehnutý, ač skoro devadesát perných let by schýlilo i tam ty silné duby,
bít vichřic hněv a protivenství hrozná v ně tak, jak bila v skráň tu vznešenou. Až ke krku byl upjat v kabátec, měl šedé spodky do bot s holeněmi
a na hlavě měl čapku kulatou a zcela bez ozdob. Jen úzká stužka červenobílá středem šikmo k štítku v ní svítila. – I on již spatřil jezdce
a koně stiskem pobídl jim vstříc. Dva prsty zvedl k štítku na pozdrav, a jak se usmál, řada bílých zubů se pod převislým knírem zaleskla. –
Teď setkali se. Potřásli si rukou. On políbil se s nimi. Všichni tři pak vjeli v rozestoupivší se horu.
Cookies on Poetry Cove