Kouř po nebi se valí
a houstne v truchlý mrak.
Tam dreadnought ještě pálí,
tam potácí se vrak,
tam křižník na bok lehá
jak pardal raněný,
žár z jeho útrob šlehá
a rudé plameny.
Loď za lodí, Ó hoře!
v bezednou klesá hloub...
Pak zavřelo se moře,
mizí i dýmu sloup,
jen k Soudci vin a hříchů
sten letí do nebes:
„Francie moc a pýchu
hrob chladný zhltil dnes.“
Růžovoprstá zoře
už zlatí nebes báň.
Celuje vánek moře
zelenomodrou pláň –
tu náhle přelud luzný
se noří z jasných vln.
Je překrásný i hrůzný,
je vznešenosti pln.
Má oslnivé tělo
a vlasy vlající,
jak úběl čisté čelo,
zrak hrdě plající
ta žena, z vod jež vstává
jde zář a síla z ní,
jak nad hlavou teď mává
hořící pochodní.
Toť ona – těšitelka
a moudrá rádkyně.
To naše vlast je velká,
matka i vládkyně.
Je vina vykoupena
a smyt je každý hřích.
Zas krásná, očištěna
hrdinstvím synů svých,
jak Anadyomené,
jak přelíbezný sen
z hlubiny rozvlněné
se noří v tříšti pěn –
a do dálek již letí
a bouří její hlas:
„Den slávy vzešel, děti!
Allons, enfants! Je čas!“