Hor tvrdou půdu, bratře, orali ctní předkové po přeslici i meči. Náš otec písním učil horaly a lásce k svobodě a rodné řeči.
Bratře, je živ životů našich vzor, jak druhdy opájí štít jeho bílý. Jak druhdy jasna, vede syny hor památka jeho svatá, těší, sílí.
Jak on ji miloval, svou rodnou zem, a jak ji srdce předků milovala, i my, i my ji, bratře, milujem, vše dobré usilujem, co nám dala
jí navrátit, co z lásky dala nám jí z lásky dát, svou prací, svými činy, svým životem. Já pro ni v rytmy tkám hor našich řeč, té drsné vysočiny,
a jejích niv a pastvin zvuky dumné ty splétáš v hudby harmonie umné. A pro ni silou lásky tvořící my, statečni i něžni, rozpínáme
most závratný, duhami hořící k vidině nevýslovné. Za ni dáme v hodině slávy, blaženi, svou krev. A někdy v cestě strohé k velké tuše
hlas její slyším. Hvozdů rodných zpěv promluví v krvi. Zachvěje se duše, v dlaň hlava klesá, starý vstává sen, steskne si srdce siré, osamělé
být s tebou, země, s tebou, tobě jen dát všecku lásku přísnou, z duše celé se starati, že ovsy mohou klást s neděle, dá-li Pán Bůh, hnědku kovat
že půjde pacholík, a vypráškovat že třeba jednou místo farskou část, že jalůvka se běhá, z kterých míst brát v lomu kámen, les kde porážeti.
A po nedělích v Postille si číst, na návsi se sousedy rozprávěti, jak žita sypou, moc-li ječmen platí, len jak se ukazuje, pentlovatí.
A odevzdavše po lopotě perné i dům i statek syna ruce věrné i hovádka i ruchadlo i bránu, zesnout v Pánu...
Cookies on Poetry Cove