Let bezmála dvacet je tomu... Je všecko jak daleký sen... Z cest náhle se vrátila matka. To prosince pátý byl den, již večer. V smutečním šatu v komnatě stála, a pod florem tvář její dívčí tak sličná, tak divná se zdála.
My děti se po otci ptaly. Jak raněná laň hleděla na nás. Mlčky nás objala, klekla, tichounce řekla: „S té hvězdy se dívá sem na nás. Pomodleme se zaň...“ –
A všecko když ztichlo, já kradí slezl jsem s postýlky svojí, pod staré sofa se schoval, jež u kamen stojí, a trnož dřevěnou objav, nedětsky, tiše jsem štkal... To první byl veliký žal. –
A často scházel nám, drahý. Chléb milosti trpký jsme jedli. Však láskou silnější smrti vzkříšen v přetěžkých dnech byl vezdy duchově s námi. Jeho ruce nás životem vedly, a matčiným ověnčen hořem hrdinou svatým v našich se zjevuje snech...
A minuly roky. V hlubině zasažen duše já z ciziny domů se vracel, z ciziny pod rodný štít. Svých druhů, s nimiž jsem vyšel, já výboje mladé jsem viděl, jich odvahy korouhve vlající, v sebe důvěru smělou –
a hrůzu a osudnost celou omylu života svého, děs marnosti práce, jež vyzněla hluše. Svůj zlomený život jsem zřel a chvěl se, hrozil se, styděl... „Jen pro život žíti?“, hlas říkal, „jen pro život hodno-li žít?“,
tak říkal, o sladkosti nebytí úlisně šeptal. – A zatím niterný pláč můj němý kameny leptal, půdu drolil a hlodal, úsilím věrným a tichým cestu v ní kořenům chystal, bych nalezna pravdu a sílu
pohrdnout marným a lichým již pomoc měl, oporu první k novému života dílu. Dnes přemýšlím o všem, co bylo. Soudruha života svého vzpomínám laskavou myslí, dobrého, věrného vezdy.
Vlastnímu naslouchám srdci. Ni vzdoru, ni výtek, ni neklidu zlého v něm není. Na nebi vzešlé tiše zrcadlí hvězdy...
Cookies on Poetry Cove