SNÍH.

V hluboké roklině horské, kam slunce nevniklo ještě, ač smělejší každého rána oblohou měřilo kruh, sníh poslední ležel. Jej ztrávily mlhy a deště, byl zhublý a zčernalý všecek, ubohý druh.

A v jeho sestárlém srdci nebylo tepla ni citu, neb dlouho je hlodalo hoře, a tajený drtil je žal. Zahořklo, ztvrdlo a zpustlo. Sníh ležel v rokliny skrytu, nemaje již, več by doufal, příliš hrdý, by lkal.

V syrové temnotě rokle myslil v mlčení chmurném na doby slávy a pýchy, kdy cářil sveřepý mráz, bohatýr – železná pěst. Na bělouši přicválá vzpurném, mávne: zděsí se řeky, udeří: ztrne vše v ráz.

Junácké byly to časy! Němo a bílo vše kolem, bílé mlčení kolem. Jen časem skála či kmen s rachotem zlomí se ve dví. A jindy, lesem i polem divoký metelic rej, skučení, výskot i sten –

a báje barev a světel v křišťálných palácích ledu... Junácké bývaly časy! Pak přišla hanba a pád... Sníh ležel v temnotě rokle, zlo v srdci duse a bědu. Jediné zbylo mu přání: zemřel by rád.

A náhle jednoho rána jinak je: divně a lehce, lehce a volně se dýše, v roklině světlo a jas. Sníh na luka v údolí hledí. Zraku věřiti nechce: širé se bělají luhy, jak tehdy v radostný čas.

A slunce do rokle vpadlo. Krunýřem ledové kory k srdci blíží se radost, jihne kamenný žal... Blažený sněhu byl zánik. A vysoko stříkaje s hory v údolí k sněženek trsům mladý pramen se hnal.