Překrásný letní zhášel den, za hory slunce zapadalo, na hnědou půdu, rudý kmen již velké světlé pruhy stlalo,
hrál ještě světlem lesa kraj a zlatě zářil vrchol buku, leč v nitro lesní beze zvuku, již beze zvuku vešel taj.
Bor nešuměl, byl modřín tich i jedle, opodál jež stála, a jako by tou chvílí v nich se tichá bohoslužba dála:
byl v mlze siné každý kmen jak svatyň z nitra osvětlen. I lesních zřídel hrčení, slyš, náhle jak by zesílilo,
a ještě zřetelnější bylo kosmatých větví mlčení. Jedenkrát ještě naposled svit rudý korunami šlehl,
zachvěl se, zhasl. Naposled, sluníčko, lásko, naposled, sbohem! sbohem... I ztemněl svět, stín černý mlčky k zemi lehl,
ze skalin temno plížilo se, zalehlo mlází, kleč i vřes, rostlo tam, rostlo v chladné rose, objalo tichý, smutný les,
jak neusínající žal, žal velké lásky, marně dané, zhrzené lásky, sudbou štvané a ubité. – Hoch nechápal,
tam v mlází ukryt pod křovinou, proč nenadálé slzy plynou mu z očí; proč vše tiché jest jak srdce člověka, jež bilo,
doufalo, plálo, zápasilo, umdlelo, mlčí. Tiché jest, už nedoufá. – Hoch plaše vzhlíží, vše vidí. V prsou divný žal,
netušil tehdy, nechápal, co tíží je, co tak je tíží.
Cookies on Poetry Cove