Proud rytmu mne chopil, nese mne, nese,
opájí, líbá a svádí.
V mém srdci se ozývá jak v jitřním lese
radost a mládí.
Z radosti veliké o něčem
básniti budu.
Koruna stromu ve větru jsem
a hudu.
Vítej, pějící, tančící vlno,
chyť mne a nes!
Já, bezelstný, nezáludný,
důvěřivý a cudný,
všecko, čím nitro je plno,
vypovím dnes.
Tak ručej v lese, ráz a ráz,
živý se zrodí z ňadra skály.
Zří hlubokou rokli, prudký sráz
a neví, má-li či nemá-li?
Však slunce svítí a volá svět,
touha, ach, touha srdce stiská,
a nová peřej doráží, tryská
tam z hlubin... Když už, raději hned, –
a zrak než promneš, než nabereš dechu,
zčepýřen uhání bez oddechu,
pět stop širokým korytem
se valí rytmy puškinskými,
dovádí, šplýchá, výskne si v něm,
duhami hraje, zvoní rýmy,
vzlyknutím lásky, vlnou něhy
ve veršů pevné zabije břehy,
radostí houkne, že skočil s hor,
že poběží lesem a luhem,
že každý kvítek a každý tvor
jej nazve bratrem a druhem,
že hude a šumí,
jak chce a jak umí,
jak srdce si žádá a velí,
a laskavou řečí
srdéčko něčí
snad potěší, rozveselí.
A budu já vám vyprávět
o tom, co všichni dobře známe,
nač rádi vždy si vzpomínáme:
o šťastné době dětských let.