Proud rytmu mě chopil, nese mě, nese,
líbá a svádí.
V mém srdci se ozývá jak v jitřním lese
radost a mládí.
Z radosti té dnes o něčem
básniti budu:
koruna stromu ve větru jsem
a hudu.
Vítej, pějící, tančící vlno,
chyť mě a nes!
Bezelstně, nezáludně,
důvěřivě i cudně
všecko, čím nitro je plno,
vypovím dnes.
Tak pramen v lese, ráz a ráz,
živý se zrodí z lůna skály;
zří hlubokou rokli, prudký sráz,
i váhá, neví, skočit má-li.
Než slunce svítí a volá svět,
touha, ach, touha srdce stiská
a nová peřej doráží, tryská
tam z hlubin... Když už, raději hned!
A zrak než promneš, než nabereš dechu,
již uhání, zpěněn, bez oddechu
pět stop širokým korytem
se valí rytmy lehkonohými,
dovádí, šplíchá, výskne si v něm,
zahraje duhou, zazvoní rýmy,
radostí houkne, že skočil s hor,
že poběží lesem a luhem,
že každý kvítek a každý tvor
ho nazve bratrem a druhem,
že hude a šumí,
jak chce a jak umí,
jak srdce si žádá a velí –
a zpěvnou svou řečí
že srdéčko něčí
snad potěší, rozveselí.
A bude on vám vyprávět
o tom, co všichni dobře znáte,
nač rádi vždy si vzpomínáte:
o šťastné době dětských let.