Již tedy není jich, těch svatých závazků...
Oč klidněji teď bez nich spíte!
Vy bez otčenášků i beze zdrávasků
si se svědomím poradíte.
My, včera spojenci a vzácných přátel stát,
dnes cizinci jsme nevítaní.
Příteli do očí kdo pohlížel by rád,
když zradí ho a na smrt raní?
Když bratra obelže, a v jámu sraziv jej,
spoutána v ruce vrahů vydá?
Za lásku, za věrnost když černou beznaděj
mu smění, žlutý výsměch přidá? –
Přítele prodáváš, Francie šílená,
za kata pousmání lstivé...
Víš, na čí půjde vrub ta v počtech zmýlená,
ta zrada krve spravedlivé?
Víš, bezcenný jen brak žes draho koupila
za svoji čest a naše muka?
Výstrahu poslední, Ó sestro zbloudilá,
už tajemná ti píše ruka!
Víš, s cesty sešedši, že ve tmách budeš nýt,
vždy hlouběj v bahno zapadati?
A v slzách dětí svých svůj pokálený štít
že marně budeš omývati?
Je svého osudu však strůjcem každý sám.
Vy jásáte, my krvácíme.
A zbytkem krve své se za svou lásku k vám
a za vás hanbou, hanbou rdíme.