Vít Ondráč, soused náš, na statku hospodařil,
jejž koupil praděd Jan, kde děd i otec žil.
Zlý přišel kdysi host: let dílo požár zmařil.
Vít Ondráč, soused náš, grunt nový postavil.
Choť mladou pojal Vít, by vše s ním rozdělila,
jak dobré, tak i zlé, – by rod se zachoval.
Když zemřela, Vít řekl: „Vůle boží byla“;
a v práci úsilné zapomněl na svůj žal.
Tři syny Ondráč měl. Tři syny pokosila
smrt v jeden krátký rok, tři syny v květu let.
Tu hořce zaplakal. – Leč stejně tam, kde sila
dnů pozdních naděje, sít bude sirý kmet.
Rád hledím za tebou, když po úhoru stráně
jdeš brázdou mlčeliv a schýlen za radlem,
a cítím, Ondráči, žes jeden z hrdin Páně,
jichž věrné ruce Bůh mou rodnou svěřil zem.