Obláček bílý do výše stoupal
v azurové moře.
V modru se koupal, chvěl se a houpal,
volal pozdrav hoře.
Ze samé radosti zpívati jal se
hymny Bohu svému.
Zpívati jal se, v ústrety dal se
štěstí nemožnému.
Samoten býti! V ústrety jíti
nesmírnému štěstí.
Ke stupňům božím vroucně se schvíti
sněžnou ratolestí.
V blažené pýše pohleděl s výše
v propast nekonečnou.
Uviděl zemi. Zpívala tiše
smutku píseň věčnou.
Vesmírem pustým plynula temně
hořkou stezkou viny.
Plynula, k srdci vinula země
svoje teskné syny.
Úsměvů lásky pro tisíc bídných
miliony měla.
Do očí země pohleděl vlídných,
v tiché vrásky čela,
v přívalu lásky nejprudší vzplanul,
zachvěl se jak ptáče,
k matčinu srdci horoucně skanul
krůpějemi pláče...