Ó jak se rozjasnila stráň, když na ni slunko padlo zrána! Jak modrá byla nebes báň, jak čista, bouří vykoupána!
Jak bylo klidno! Smrk i bor druh podle druha mlčky stojí, jen občas v tichý rozhovor se zahloubá to vážné chvojí,
zhloubi si časem vzdychne hvozd, jak ze sna zazmítá se smrčí – a zas již nebes hlubokost i stromy vůkol mlčí, mlčí;
tu stojí, v půdu vnořeny, tu životy své drsné žijí a mozolnými kořeny z ní živiny a sílu pijí.
Den srpnový se rozedníval a probouzel se jitřní les. Hoch přede dnem už byl tu dnes, ty loňské zlomy vydobýval.
Stín ležel ještě pod lesem a lukou mlha válela se. Však stráň! Jen slunce vlítlo sem, již září v berylovém jase,
již silicemi zavoněl i vzrostlý les i mladič hustý, zajiskřil rosou, hmyzem zněl keř ostružin, mech kyprý, tlustý,
růžovost veškeru své řízy na odiv prostřel sličný vřes, bělostné v slunci blýskly břízy, zadýmal starý, vlídný les.
Hoch, objav smrku teplý kmen a opřev hlavu, odpočíval. Do nebes modrých zamyšlen za párem ostřížů se díval
a viděl: Oblak na oblak se vyvaloval na západě, a oblohou, kam stihl zrak, šly v bílé, mlčelivé řadě,
jak borů světlé vrcholy se kolébaly na blankytu, ty lodi bílé šly a šly, pluly a pluly v tichém svitu,
vnořeny v nebes hlubokost, šly bílé, tiché, zamyšleny, tam toužíce, tam unášeny, kde v modrou dál se ztrácel hvozd.
Kazajku shodil: „Vzchop se, vzchop, můj topůrku, a k dílu ruče! A bij a mlať a tluč, eja hop, jak bednář tluče na obruče!
Sluníčko jasné, vítej, vítej, dřív nežli zvíš, jsme suku blíž, hej bim a prásk! jen výš, jen výš, topore, ke všem čertům lítej!“
I smál se v slunci starý les, až korunami smrků kýval. Hoch, v očích zář a v srdci ples, na celé kolo v lese zpíval:
„V úvozu cestu spravil jsem a ve stráni jsem pařez dobyl. Přes potok dole pod kopcem most kloudný s brlením jsem zrobil.
Veverka, rudoch-černochvost, už v borku ke mně přivykla si. Mne znají zde, i já znám hvozd, mám rád jej s jeho tvorů hlasy.
Vždyť mnohdy v noci: spím už, spím, a ještě zpívat slyším ptáky, ohromné ve snu nacházím choroše, hříbky, kameňáky.“
Zelené vršky borovic v blankytu vlají usměvavě. Směje se stráň. Ne, nechtít nic, jen v srdci klid a jasno v hlavě,
cit živý v prsou hlubině, za každou žití vděčen chvíli, se dívat s láskou, v dubině jak poletuje motýl bílý,
jak v kapce smolné blýská třpyt, jak pavouček svou síť si spřádá – a z lásky k světu učinit vždy rád a více, než si žádá.
Hoch přede dnem byl v lese dnes, ty loňské zlomy vydobýval. Jak moře slavně hučel les, pták-ohnivák mu k práci zpíval.
Cookies on Poetry Cove