Lépe než v nauce gnostické
vyznám se v zahradě Nostické,
jež pod naším úřadem od paláce
až k Vltavě requiescit in pace.
Ptáci teď z jara v ní zpívají, zpívají,
přesto že radové z oken se dívají.
Na okně stojí hrneček,
hrneček s kytičkou myrtovou.
V zahradě skotačí srneček,
honí se s Boženkou Wirthovou.
Hrají si spolu. A kdo je ten třetí,
který jim nad hlavami letí?
On se snad zmýlil! On letí k nám...
Zprvu si prohlížel okenní rám,
pak usedl mezi myrtu a kakty
a hleděl mi na stůl, na státní akty,
na knihy, na koberce perské
a na celé bureau ministerské.
Nehleděl dlouho... Jen chvilku, chvililičku,
nežli bys odříkal krátkou modlitbičku,
frr, vzletěl, párkrát zamával krovkou,
jak střela proletěl nad Čertovkou
a zmizel tam kdesi mezi křovím
šeříkovým a jasmínovým...
Kdo byl ten třetí? Byl to ptáček?
Stehlík? Sýkora-moudivláček?
Čermák? Pěnice? Rákosníček?
Či byl to snad boží andělíček?...
A proč se k Vám díval? Co Vám chtěl?
A proč tak najednou uletěl?
Byl-li to anděl, nevím sám.
Ale proč uletěl, povím Vám.
Copak jste opravdu nevěděli,
že kancelář není pro anděly?
Jsou s dětmi. Jsou v parcích. Jsou na oltářích.
Ale v úřadech?... V kancelářích?...