Teď právě přijel z královského hradu.
Usedá znaven... Rukou opřel bradu.
Je obzor světa těžce zachmuřen
a zvěsti Jobovy jdou ze Západu.
A náhle v mysli celou vidí zas
tu trapnou, hanbyplnou Iliadu...
Tak zbůhdarma se snížit před chámem!
Tak na lep sednout prolhanému hadu!
Mnichov! Jak bejlí, jež tam zasili,
již rozlezlo se po evropském sadu!
Bonnet, Flandin, Laval, Barthélémy...
Jidášů bídných dlouhou vidí řadu.
I šaška zlého, jenž jak hyena,
nůž v kapse, za tygrem se plíží vzadu. –
Mnichov!... Kdo tehdy křivdu sil a pláč,
teď sklízí vraha smích a přátel zradu...
A na svou myslí vlast a na svůj lid.
Co dal mu? – Slzy, krev a přízrak hladu.
I umučené země vzpomíná,
proti níž podlou zvedl kruciadu.
l národa, jejž chladně vydal v plen
sekeře katů, skřipci Torquemadů.
Již ví, že s nectí vejde do dějin,
a klnout slyší sirot myriadu.
Níž k prsům stařec hlavu nachýlil.
K srdci mu stoupá děs a vlna chladu.