Vyletuje krahuj z lesů hlubokých, z dřímajících lesů volokolamských. Mocnou perutí zlostně zamával, na syrý se snáší kořenatý dub,
z drápů krvavých bílý pouští květ, bílou květinu – tichou kalinu. Neletí to z lesů krahuj, dravý pták, nenese on v spárech bílou kalinu –
hoj, to jezdec mává bílým dopisem, psaní odevzdává strážím sovětským, hoj, psaní svého vůdce, štěkavého psa, bílé psaní pro soudruha Stalina. –
„Chystej,“ píše Němec otci našemu, „chystej, maršále, zimní kvartýry pro germánská moje vojska vítězná! Chciť já letos u vás přezimovati
v Moskvě-mátušce, v bělokamenné, oj, přezimovati, odpočívati. Čistě zameť ulice a bazary, zaber paláce a domy kupecké
oj, pro mé generály, chrabrou družinu, byty dobré opatř pro mou pěchotu, teplé stáje pro jízdu a obozy, kryté připrav garáže a hangary
pro mé kusy, letadla i pancíře! Nápojů a jídel schystej zásobu: napec chleba, masa, chutných pirohů, horkých blinu napec, mastných lívanců,
celé pudy vyval jiker zrnitých, celé sudy vodky, slavných krymských vín – míru nemalou – věder tisíce! Najíst po práci se chceme dosyta,
po krvavé napíti se chceme namola, oj, poveseliti se, pohodovati. Bohatýrsky chcem si v Moskvě zahýřit, dobře v mátušce se chceme poměti,
dlouho v rodné chcem si v teple hověti. Mně pak v zlatohlavém Kremlu kamenném v sále trůnním skvostný schystej trůn z dubu bílého, z drahých mrožích klů,
bílých carů zlatý prestol vysoký! Na pyšný ten trůn dosednu teď já, na hlavu si vstavím zlatou korunu, kol šíje zlatý řetěz carský ovinu.
Zlaté žezlo v ruce budu třímati, do tvé mrtvé hlavy nohou budu kopati, Rusi široširé rozkazovati.“ – Z černých lesů vzletěl sokol, jasný pták,
křídla rozepjal, míří k západu. V drápech drží květ jak oheň planoucí, oj, kvítek červený, žhavě rudý mák. A když nad možajské louky doletěl,
z drápů pustil květ, k Moskvě letí zpět. – Rychleji než sokol z lesa hustého na zpěněném vranci kozák vyrazil, ke germánským zákopům se rozletěl,
Němci drzému k nohám hází list, oj, dopis-odpověď otce maršála a celé naší chrabré Rudé armády. – „Připravili jsme,“ tak v listě psáno jest,
„granátníkům tvým a vojskům zbraní všech bezpečné a dobře kryté kvartýry. Hoj, ne žertem dout už začal severák, vy však dobře budete v nich schováni.
Trochu těsné jsou, je za to však jich dost a bohdá bude jich ještě mnohem víc. Už teď je jimi syrá země proryta, už teď se mohyl chladných nedopočítáš.
Také horkých jídel máme pro vás dost: oj, šrapnelů a kulí, bomb a granátů. Štědře hodláme vás jimi uhostit, do vůle je zapíjeti můžete
v nových bytech svých sněhem tajícím. Pobudete si přec, hosté převzácní, v Rusi naší chlebosolné dlouho dost, než ty vaše kosti v prach se rozpadnou.
Pro tebe pak, psisko vzteklé, krvavé, připravil jsem, jak sis přál a vzkazoval, hoj, prestol vysoký s pěkným rozhledem. Ne z dubu bílého, ne z drahých mrožích klů:
z dvou osik ztesaných, třetí kolmo k nim... Zlatý řetěz nemám v Kremlu kamenném. Místo něho však provaz konopný kol šíje ovineš si běloučké
a my jím na ten trůn tě vzhůru vytáhnem. Kol dokola se s výšky můžeš rozhlížet po mátušce Rusi, po široširé, mrtvýma se rozhlížeti můžeš očima,
počítat, co zla jsi v ní napáchal, co krve horoucí prolils nevinné, co srdcí slzami a hořem naplnil, kolik úst, pse krvavý, tě proklíná.“
Cookies on Poetry Cove