Zhluboka dýše polí nahá hruď, vzduch tetelí se nad vyhřátou mýtí, v luk matné rzi se leskne mokřin rtuť – či to už trsy sněženek tam svítí?
Ach, jaký den! Klid v nebesích a záře: poslední stopy zimních trampot zlých dnes mladý ženich vylíbat chce s tváře nevěstě-zemi v šatech svatebních.
Jas, ticho. Potulný jen vánek z jihu se k skráním lísá vlnou lichotnou. Ospalá v slunci dřímou skaliska – dnes při pašijích zotvírá je víla –
i s věží nízkou kostelík i chatrč tam za vsí, dobrý lov kde na dnešek, dík zradě, Jagdkommando ulovilo: dva partyzány, v léčku vlákané. –
Jas, ticho, mír. Ten blankyt bezedný! Ta země, blaženstvím jež omdlévajíc, pluje a pluje mořem vesmírným a potápí se v jeho třpytu zlatém.
Ó, Synu člověka! Je krásný svět, jak druhdy byl, ta Tvoje zem, jež znovu se vzdává prudkým jara polibkům. A stejně svítí zas Tvé věčné slunce
na zlosyny i na spravedlivé. Ne, nezměnil se ani lidský rod, to pokolení zlé a cizoložné, dav proradný, jenž Hosanna! dnes křičí
a zítra: Ukřižuj ho! Ukřižuj! Až dodnes velikosti nesnáší, až dodnes proroky své kamenuje. A stejně marno jako před věky
je umírati za tupé to stádo. – Ba věru málo, na povrchu jen proud času bystrý mění tvářnost světa – tam v hloubce vše, jak bylo, zůstává,
vše bezmála. Jen srdce Jidášů jsou možná chámštější a otrlejší, víc přivykly už řemeslu jich duše a levněji jsou tuším na prodej. –
Zhluboka dýše polí nahá hruď, korálky tÓnů skřivan s výše roní, již kvete líska, raší potměchuť, háj vzlyky lásky zní a mládím voní.
Ach, jaký den! Ten lazurový lán! Ta země, v něm se shlížející v žasu! Vesmírný s šumem brázdí okeán, ztopena v jeho stříbromodrém jasu...
Cookies on Poetry Cove