Tú. Pila v městě jednu troubí.
Žár. A nepohne se list.
Jen jiřic modrou nebes hloubí
rychlý let a hvizd.
A doktor Macek mezi vraty
spokojeně přede si,
a mráčky jako klůcky vaty
plynou nebesy.
Žár, ticho. Pouze od včelínu
temné slyšet hučení.
Spí Jobeš pod stodolou v stínu,
v ruce učení.
„Proč vlastně v místě skrytém Peťka
trčí přes čtvrt hodiny?
Ví kozel, co si zvyká teďka.
Čte tam noviny.“
Žár, ticho. Za zdí od Šmrkosů
jediný je slyšet zvuk.
To soused Šmrkos klepe kosu:
ťuky, ťuky, ťuk.
V tom jako hrom když trefí spáče:
Z chlívka letí slepice
a jako pominutá kdáče.
Tuze, velice.
„E mlč, ty...!“ Ale jen si zdřiml,
zase: kokokoko kdák.
„Tak, jářku, mlčet, nebo, hyml,
dám ti na zobák.“
A ticho, mír. Vepř pouze chrochce,
na hnoji se peleší.
Ech, ať si dělá kdo chce co chce.
Kdo spí, nehřeší.