Nezasloužím si lásky tvé,
děvčátka přečistého.
Tíží mne omyly osudné
života mého.
Tvůj pohled tichý mne dojímá,
důvěřivý a vlídný.
Pověz, co mohu ti dáti já,
člověk bídný?
Stačím, nezklamu důvěru tvou,
Libuško, ve mě?
Budu ti pevnou oporou
na cestě údolím země?
Před zodpovědností úlohy mé
úzkost mne jímá.
Unesu štěstí netušené
rukama svýma?
Tak strašno je, divně a radostno tak.
Co činiti mohu?
Budu tě milovat, milovat
a důvěřovati Bohu.