Napadla mniška srbské lesy.
Hmyz hnusný, nestydatě žravý.
V poušť mění kraj, kde k dílu zasedne si
ten břichopásek nenechavý.
Jak po vyhoření les rudý je a holý,
ožrány do naha v něm stromy žalně hynou.
Na míle daleko zde ptáček nešveholí,
jen těžký, shnilý puch se válí nad krajinou.
Leč tamhle dole při potoku,
jakýmsi zázrakem se zhoubci ubrániv,
kus lesa doposud je živ,
pruh svěží zeleně, kde okřáti lze oku.
Poslední zbytek života a krásy
v té špíně, puchu mrtvolném a čmoudu.
Však také mnišek hlavní stan už hlásí,
že „akce vyčišťovací je v proudu“.