Nad hlavou první, druhá hvizdly hluše,
již hustě lítají.
Skrčeni, vtipem rozpačitým, suše
je hoši vítají.
Houfnice páté tryskem najíždějí. –
Buď, Pane, vůle tvá!
Jak osud silnu učiň duši její:
Matičko ubohá,
hleď, hvězdou budu, u nás nad lesinou
světýlkem planoucím
a v daleku, jak roky jdou a minou,
blednoucím, hasnoucím.
List otcův líbám v duchu, vaše vlásky,
děvčátko vzdálené.
A vlna těžká, strašný příboj lásky
zalévá srdce mé,
k těm, kteří trpí. Srdce zmučeného
křeč tupá jihne v něm
i úzkost, úzkost nad národu mého
přehořkým kalichem.
Lukášku, Vávro, chlapci ušlechtilí
z moravské dědiny,
Bůh rozsoudí. My, čestni, jak jsme žili,
umřeme bez viny.
„Vpřed!“ Běží, běží dle povelu mého
zřidlými řadami...
Ježíši tichý, srdce pokorného,
smiluj se nad námi!...